Neztrácejte své vnitřní dítě, začněte znovu snít

Když jsem byl malý, neustále jsem běhal po zahradě, v obýváku, skandoval jména svých rodičů a snažil se je přimět koukat na mě, a ukázat jim, co všechno umím, jak jsem šikovnej. Chtěl jsem získat si jejich pozornost. Myslím, že jsem byl fakt pašák, rodiče mě často za hyperaktivní chování seřvali a já byl pozorností poctěn. Neustále jsem si hrál sám a byl pyšný na vytvořenou dinosauří zoo z plastových figurek, pomalovanou zeď fixama za gaučem, rozmlouvání s imaginárními kamarády, nebo na rozbité angličáky, se kterými jsem narážel do sebe a soutěžil, který z nich vydrží nejdéle. Mamce se to teda moc nelíbilo, zvlášť za tu pomalovanou zeď jsem dostal dobrej liskanec. Kdyby však v té době byla psychologická měřítka nastavena jako dnes, jistě by mi byl diagnostikován autismus nebo ADHD.

,,Danieli, ty jsi pořád hlavou v oblacích, kdy už konečně dospěješ. Najdi si raději práci a chovej se jako ostatní.“

S touto větou jsem se setkával velmi často, buď doma, ve škole, od kamarádů, nebo od holek. Vlastně ani nechápu, proč ji vůči mně ostatní vyslovili, co jim na mě vadilo. Možná to, že nesmýšlím podobně jako oni, nemám stereotypní práci, rodinné a vztahové problémy, či ukázněné soustředění. Možná jsem byl pro ně jen neuchopitelný. A možná trnem v oku, jelikož jsem si uchoval to, co už dávno ztratili – vnitřní dítě. Myslím, že to bylo ve filmu Petra Pana, jak vykládal svým druhům, že nebude nikdy dospělý a chce navždy zůstat v dětské říši.

Když sedím na přednášce a lektor se posluchačů zeptá na nějakou otázku, chvilku je v sálu ticho a až poté nějaký odvážlivec odpoví. Pamatuji, jak na základní škole v prvních třídách děti vyskočily a vůbec je nezajímalo, jestli odpověď znají, nebo ne. Překřikovali se a snažili se utrhnout pozornost pro sebe. Někdo v tom může vidět chování jako v opičárně, já spíš neodolatelnou touhu něco dokázat a předvést se.

V dětské hlavě neexistuje – tohle nemůžu dělat, to se nehodí, to je neslušný.

Právě tyhle vlastnosti, jež nám byly kdysi vlastní, jsou dnes pro mnohé cizí. Raději se zaškatulkují do práce, kterou stejně nemají rádi, ale nějak se vydělávat musí, nadávají na systém, jak jim škodí a vlastně už přestanou mít jakékoliv sny, přestanou mít rádi okolí a hlavně sebe. Dělají to, co se od nich očekává a co je normální. Jenže není úplně normální zapřít své pocity a touhy. Po nějaké době, kdy člověk takto přežívá, se stane to nejhorší – zvykne si a začne být spokojený. Děsná představa, že bych měl být někde zavřený a dělat to, co se po mně chce. Dodnes nechápu, z čeho ta spokojenost vlastně plyne, jestli z nesnášenlivé práce, soutěživosti mezi kolegy, odvádění zodpovědnosti na jiné, nadávání si u televizních novin na islámský stát a imigranty, na nespravedlnost okolo. Lidé jednoduše ztratili spojení sami se sebou, se svým vnitřním dítětem. A přestali snít. A uvěřili, že kdo sní a snaží se jít kupředu, být šťastný a žije tady a teď, je nemocný. Zapomněli na své vnitřní já, ovšem neuvědomují si, že ho berou i svým dětem, když jim na vyslovenou vymyšlenou diagnózu dají bílá tlumící kokina.

Dítě má sny a vysněná povolání, dospělý to po prvním neúspěchu vzdá.

Jako malý jsem chtěl být archeologem, jelikož mě ta velká ještěří stvoření imponovala. Později jsem svoji vysněnou profesi změnil na geologa, protože jsem začal sbírat polodrahokamy a líbily se mi jejich barvičky. Nakonec jsem chtěl být botanikem, léčivá síla bylinek mě přímo dojímala. Tohle všechno jsem stihl být ještě před tím, než mi bylo deset. Dítě má prostě vize, svá vysněná povolání a chce si za tím jít. Natolik si profesi zpřítomní, že se i tak začne oblíkat a vystupovat. Mamka mě fakt musela usměrňovat, když jsem jí domů nosil pískové kameny a hledal v nich trilobity… Dospěláci však zapomínají, kým chtějí být, co je jejich vysněnou profesí a co dělají nejraději.

Schválně – děláte práci, ke které jste prahli jako malí? Splnila se vaše dětská přání? Kým chcete být do pěti let? Pokud na vše odpovíte negativně, patrně vám vaše sny někdo vzal… a vy žijete ty jeho. Ztratili jste své vnitřní dítě. 

Když jdu někam do společnosti, často jsem za exota nebo za šaška. Usmívám se, raduji se, blbnu a někdy nedávám ani pozornost při nudné konverzaci. Lidi se pak hodně diví, s kým se to setkali, vždyť mít radost v dnešní době není možný a ještě když nevěnuji pozornost jejich žhavým drbům, musím být pošahaný. Jo, asi jsem pošahanej, RADOSTÍ. Když vstávám, vyzualizuji si svůj den. Posadím se na postel a představuji si, co mě dneska čeká. Pak se podívám na svou nástěnku snů a plynu s nádhernými představami o budoucím životě. Všechno beru tak, jako by už bylo. Nadechnu se, stoupnu, otočím se k oknu a poděkuji. Poděkuji za to, že jsem tím, kým jsem, že jsem doposud neztratil dětskou nit, že dokážu stále snít a mít naději. A taky za to, že mám dostatek dospělácké síly všechna má přání vykonat.

A děkuju i vám, že nezabíjíte své vnitřní dítě, ale hezky si jej pěstujete, aby přitáhlo to, o čem sníte. A vy byli šťastní. Protože o ničem jiným asi tento svět není, než cítit se šťastní, naplnění a být milováni.

Tak za to buďte vděční.
D.