Jak jsem se uzdravil z Karmaviru i pandemie? Umřel jsem. A odevzdal se.

Cítím se být požehnaný žít v nynější době. Skrze strach ze smrti a nejistoty nám média zatemnila mysl, a odvrátila pravdu, která se děje na pozadí – že příroda se razantně uzdravuje. I když jsou tyto 2 roky i pro mě nadmíru náročné, vnímám, jak moc mě to posunulo. Jak moc mě přiškvaření do nesvobody otevřelo mé nejniternější stíny a strachy, a já je konečně mohl celé pojmenovat. Karmavir je zdánlivě tím nejhorším, co nás potkalo, avšak vpravdě tím nejvíce posouvacím, co za poslední dobu přišlo. I proto věřím, že nepřišel náhodou, má nějaký účel posunout lidstvo správným směrem. Kam nás však posune, záleží pouze na tom, jak k němu přistoupíme. Pokud se strachem a bojem, a chtíčem jej vymýtit, zůstaneme v této emoci velmi dlouho, a bude se projevovat do všech sfér našeho života. Pokud s láskou a vděčností, že nás nepřišel vyhubit, ale naopak zachránit, pak láska, vděčnost a svoboda přijdou velmi brzy do života.

Tento článek je mým příběhem o tom, jak jsem se z roviny strachu dostal do roviny lásky právě díky karmaviru. A proč jej nazývám karmavirem? Protože právě karma je tím, co tento nový vir čistí. A posouvá nás z myšlení ega do srdce.

Začalo to umírající pratetou na jaře minulého roku.

Bylo jaro 21, celostátní lockdown. Rozhodl jsem se jej strávit s rodiči, abych nebyl sám. Jednoho dne mi táta volal, že prateta (82 let) zkolabovala, a ať se za ní jdu podívat. Když jsem za ní přišel, čekala mě nehezká podívaná – prateta ležela bezvládně na posteli, počůraná, zpocená, a udýchaná. Okamžitě jsem ji tedy převlékl, umyl, vysušil, dal jí napít, najíst – zkrátka se o ní postaral. A zavolal sanitku, aby si ji odvezla na kontrolu. Často trpívala zánětem ledvin, odvezli si ji na týden a pak se vrátila. Tentokrát to ale mělo být jinak Sanitka měla plno a mohla přijet až za 6 hodin. A nám tím vznikl prostor pro krásný rozhovor.

Povídala mi o jejím životě. Měla moc hezký celoživotní vztah s manželem (60let). Sdílela mi šťastné okamžiky, a že prý ničeho nelituje. Život prožila tak, jak chtěla. Celou dobu při tom koukala otevřeným oknem na nebe a pozorovala jej. Oba jsme vnímali, že to může být náš poslední rozhovor. Nicméně i když byl zdánlivě posledním, na nic jsme nespěchali, jen jsme spolu byli, a krátké sdílení vždy přerušila až několikaminutová pauza rozjímání. Vnímal jsem v prostoru cosi posvátného. Koukal jsem na ni, v jakém je klidu, a když koukala na to nebe, měla ve výrazu otisk blaženosti. Pojídali jsme spolu čokoládu, kterou pro mě měla nachystanou na Velikonoce, a usmívali se na sebe. V tuhle chvíli jsem vnímal, jak čas není, neexistuje. Pozoroval jsem jak posvátné jsou chvíle přítomnosti, které jsou pomíjivé, avšak věčné. A že nikdy nevíme, jestli někoho vidíme naposledy – a proto by každé setkání mělo být jako to poslední – spočinuté v přítomnosti. Protože lítost z promarněného okamžiku je taktéž věčná. A hlavně v této době odchází mnoho našich známých, kterým jsme kupříkladu už dlouho nezavolali.

Když dorazila sanitka, prateta malinko zasténala. Podívala se smutně na mě a řekla – ,,Danielku, já se tam bojím. Já už se od tam nevrátím“. A mně zatrnulo. Tuto možnost jsem odmítal přijmout. Říká se, že Duše vnímá, když nastává její čas odchodu. A mohou to zavnímat i ostatní v její blízkosti. Je to takový ten tlačivý pocit uprostřed hrudi, když něco tušíme. A já přesně tento pocit měl. Abych nás oba utěšil, dal jsem pratetě slib – že se ještě uvidíme. A když je slib vyřčen, musí být splněn – ať už během života nebo po něm. No, a nám se skutečně splnil, ovšem malinko jinak, než jsme čekali.

Karmavir mi přišel dát životní lekci – jak moc bojuji.

,,Ne, já přeci nemůžu mít karmavir, to není možný! Vždyť o sebe každý den pečuji, jím zdravě podle ročních období, mám silná probiotika, podporuji imunitu bylinami a medicinálními houbami, nepropadl jsem strachu z karmaviru, každý den dýchám pránajámu a medituji, udržuji svou psychiku uvolněnou a mysl pročištěnou – tak jak to, že mám sakra ten vir?!“.

První dny po tom, co jsem krátce po záchraně pratety lehl s vysokými horečkami, bolestmi celého těla, zimnicí a dušností, mě provázel silný vzdor. Vzdor vůči pravdě, připustit si, že já, terapeut celostní medicíny, může být nemocný karmavirem. Odmítal jsem to. Odmítal jsem se i otestovat a jít za lékařem. Odmítal jsem podpořit tuhle hru, tento systém kontroly lidí. A už vůbec jsem nechtěl být v nějaké statistice. Schválně jsem i testoval antigenní testy, a kápl jedním vzorkem slin na dva měřiče. Jeden byl negativní a druhý pozitivní. Jasný důkaz toho, že je to celé fraška a nesmysl. To už nebudou existovat jiné nemoci než karmavir? Copak chřipka vymřela?

Jak jsem se tímto přístupem mýlil. Vždy, když něco odmítáme, a dáme tam právě tuto energii vzdoru a agrese, život to musí vyrovnat do harmonie. A většinou sami padneme tím, proti čemu bojujeme a vzdorujeme. I to je důvod tak vysokého počtu zemřelých na karmavir – neb většinou odešli ti, kteří se ho až smrtelně báli… A nyní mají horší průběhy po očkování taktéž ti, kteří se bojí buď samotného očkování nebo stále karmaviru. Zkrátka – kde je emoce strachu, vzdoru a agrese, tam si přitahujeme stejnou kvalitu této emoce do života. Doporučuji představit si před sebou i karmavir, i očkování, a vnímat, co to dělá s emočním systémem a dýcháním. A máme odpověď, jak na to podvědomě reagujeme.

Následovaly těžké dny. Stále jsem statečně vzdoroval a dopoval se bylinami. Jenže nic nepomáhalo a mně bylo hůř a hůř… Začínal jsem tedy přemýšlet, proč mi karmavir vstoupil do života – a jakou mi má předat lekci. Přišel jsem na hodně mých nezpracovaných témat – strach ze smrti, strach z nesvobody, strach z nejistoty, strach ze ztráty kontroly, strach z prohry, strach z odevzdání se… Ovšem i když jsem tyto témata vědomě zpracovával (pomocí hlubinné sebeterapie v meditaci), stále se mi stav nelepšil. Později mi došlo, jak jdu na všechno hlavou a nenechám nic projít přes srdce. A tak karmavir musel přitvrdit… A dolehla na mě silná dušnost, až jsem sám malinko zkolaboval, šlo na mě omdlení, ale udržel jsem se, zavčas jsem to rozdýchal. Nyní jsem byl konfrontován se silným strachem, že to možná nedám, že umřu. Čas se najednou zastavil. Připustil jsem, že mám problém, že už nejsem hrdina. A strach pomalu užíral mou mysl. Záchranku jsem si ale zavolat nechtěl, neb jsem věděl, že jelikož mám strach z nemocnice, nemusel bych to tam dát už vůbec. A tak jsem zůstal doma.

Proč zdravotnictví kolabuje? Protože vychází z dogmatického úhlu pohledu.

Dokud budeme s nemocí bojovat a budeme k ní přistupovat se strachem – vždy prohrajeme. Žádná nemoc nás totiž nepřišla zabít – ani karmavir nás nepřišel vyhubit. Tělo nemá jinou možnost jak s námi komunikovat než právě skrze nemoc. Dokud nemoci budeme potlačovat léky, budeme ztrácet důležitý kontakt se svým tělem – s jeho zprávami, poselstvím. Každá nemoc je BEZ VÝJIMKY (tohle zdůrazním, i pro karmavir to platí) důsledkem našeho života. Karmavir přišel, aby nám pomohl se posunout dál, a svým důsledkem života jsme ovlivnili, jaký bude mít průběh. Sám osobně věřím, že karmavir mají mít všichni, a čím déle proti němu budeme zbrojit strachem, tím více budeme utíkat, a tím více se unavíme.

Odevzdal jsem se smrti – přijal jsem, že můžu umřít – a přišel mystický zážitek.

Neměl jsem tedy na výběr – medicína mi nemá jak pomoci, musím to tedy ještě jednou zkusit sám. Ovšem ani moje celostní medicína a psychosomatika nezabírala. Meditovat jsem nějak nemohl – jako bych nebyl v těle, jako by to tělo nebylo moje, jako by v něm byl někdo jiný – ten karmavir? Dýchat pránajámu jsem taktéž nemohl – silným nádechem jsem sice přijal hodně kyslíku, ovšem bolely mě plíce a zadýchával jsem se. Jak tedy pomáhají kyslíkové ventilátory u těch, kteří mají už poničené plíce a zúžené plicní sklípky, neponičí je násilné tlačení vzduchu do nich ještě víc?

Dech mi odcházel. A já se bál. Bál jsem se, že se už zítra neprobudím. Nastal večer. Večer totiž mezi 17-19h, kdy je čas ledvin, tedy životní energie, mi bylo vždy nejhůř. A stalo se něco, co mi navždy změnilo můj pohled na karmavir i celou pandemii.

Možná někteří namítnete, proč jsem o tom nenapsal dřív, když se mi tento zážitek stal už v dubnu minulého roku. Nenapsal, protože jsem netušil, že lidé podobné zážitky nemají, a že si s karmavirem pořád lámou hlavu. Netušil jsem, že pandemie bude pokračovat dál. Proto s informacemi vycházím ven až nyní, až je skoro po všem. To ale neznamená, že vás to nemůže navést k uzdravení celého života, nejen karmaviru. Zpět tedy k příběhu.

Začínal jsem opět omdlévat. Vnímal jsem, jak pomalu ztrácím svoje tělo. Úzkost, panika, strach. Zapálil jsem si svíčku, abych měl na cestu světlo. Při zapalování jsem myslel i na pratetu, která je stále v nemocnici a taky bojuje o svůj život. Táta mi dnes ráno říkal, že to s ní nevypadá dobře, kolabují ji orgány. Hlavou mi pak polétla myšlenka, že tu svíčku vlastně zapaluji pro pratetu. Ale proč, vždyť je stále ještě v nemocnici?

Nyní, i když se tato událost stala téměř před rokem, mi při psaní těchto řádků mrazí po celém těle a znovu silně prožívám, co se tam tehdy stalo.

Najednou jsem totiž vydechl – a nemohl se plně nadechnout – a u postele se mi zjevila smrtka. Ten den byl navíc Velký pátek, symbol smrti…

Byla černá, v černém dlouhém plášti, a bez kosy. Nevypadala strašidelně, spíše jako hezká starší dáma, jako bohyně smrti Morana. Projel mnou obrovský strach. Já ale nechci umřít, vždyť mám celý život teprve před sebou, je mi jenom 27! Smrtka nehnutě stála po mém pravém boku a koukala na mě. Já ležel na zádech čelem k večernímu nebi (mám střešní okna). Potom mi podala ruku a řekla: ,,Pojď, něco Ti ukážu.“. To se ví, že jsem jí tu zatracenou ruku nechtěl podávat, neb mi bylo jasný, že už se nemusím vrátit! Ztížené a velmi mělké dýchání mě však přimělo přijmout tento strach ze smrti, a odevzdat se mu. Chytl jsem tedy smrtku za ruku.

A v ten okamžik jsem se lekl. K levému boku mi přistoupila prateta. Byla o desítky let mladší, vypadala nádherně, šťastně, usmívala se, a celá zářila ve zlatém světle. Vznášela se mi v pokoji a pozorovala mě.

,,Teto Lído, co tu děláš?„, zeptal jsem se jí.

,,Slíbila jsem Ti, že se ještě jednou uvidíme.“, odpověděla.

To, co následovalo, mi změnilo život. Uvědomil jsem si, že prateta právě umřela…

.

.

.

Pokračování naleznete v ebooku Jak jsem se uzdravil z Karmaviru, kde je sepsáno vše, co následovalo po setkání s duší již zemřelé pratety, co vše mi ukázala a kam mě zavedla.

Ebook obsahuje i kompletní návod na uzdravení z karmaviru a celé pandemie, a to včetně těžkých případů na JIP, i postkarmavirových syndromů jako deprese, tinnitus, únava, dušnosti, panická porucha, úzkosti, ztráta čichu, a mnoho dalšího! Obsahuje v sobě plány dle léčivé výživy, bylin, psychosomatiky, dechových technik, spirituality, i přístupu k životu – tedy vše, co jste sami schopni zařadit do svého života!

Funguje i jako průvodce pandemií a jak pracovat se svými stíny a strachy, které pandemií vznikly, a jak se z nich osvobodit do plného zdraví i psychické pohody.

Dokonce i obsahuje kompletní informace o poselství a poslání karmaviru, proč za námi přišel a čemu nás má naučit, i jak celou tuto situaci uchopit.

Děkuji!

Daniel Petlák, specialista celostní medicíny a autor metody Pramen života