Dnes v roce 2020, když píšu tyhle řádky, mi je 26 let a mám za sebou 8-letou transformační cestu. V 18ti jsem byl úspěšným basketballovým hráčem se zkušenostmi v mládežnické extralize. Můj život byl velmi aktivní - trénoval jsem až pětkrát týdně a každý víkend hrál zápasy. Do toho jsem měl plno kamarádů, pečující a láskyplné rodiče s výborným zázemím a úspěšně studované nejprestižnější brněnské gymnázium. Někdo by si řekl, že jsem žil naprosto šťastný život a nemohlo se mi přeci stát to, co se mi přihodilo dál. Nechybělo mi absolutně nic. 

Po úspěšné maturitě se totiž stalo něco, na co do konce života nezapomenu. Stalo se něco, co mi navždy změnilo život - a jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčný. Jel jsem v létě s kamarády do maringotky k přehradě. Hned první večer jsem si šlukl jointa, dal si panáka vodky a - zkolaboval. Cítil jsem tíseň na hrudi, blbě se mi dýchalo, jako by mě někdo škrtil. Srdce mi začalo tlouct jako o život a bál jsem se, že mám infarkt. Lehl jsem na zem, pomalu omdléval a viděl vše v šumu a bílé barvě. Neslyšel jsem kamarády, motala se mi hlava a dorazila panická ataka... Myslel jsem, že umírám. Najednou jsem viděl, jak pomalu opouštím své tělo, přestal jsem jej naprosto vnímat. A přesto jsem v něm zůstal, duše mi neodešla. Panický záchvat trval téměř 30 minut a je celý natočený na videu mými opilými kamarády. Obsahuje však natolik drastické záběry i s ležícím bezvládným tělem, že jeho zveřejnění ještě promyslím. 

Mé tělo již nevydrželo fyzický ani psychický nápor a jednoduše zkolabovalo, vyčerpalo se. Následoval rok plný každodenních záchvatů paniky, úzkosti, mimotělních stavů depersonalizace i derealizace, projevily se deprese a dostavil se únavový syndrom... Žil jsem v programu oběti. Byl jsem ovcí uzavřenou v ohradě neschopné přijmout, že si za problém může sama. Věřil jsem lékařům i psychiatrům, že mě mohou spasit, avšak ani po roce mi nebyli schopni pomoci. Neměl jsem na výběr - škola, rodiče, i celý systém nás v tomto vychovávají - že odborníci mají lepší přístup k léčení našich problémů. A zabili v nás tak zodpovědnost za své vlastní zdraví. Odevzdáváme tak své otěže do rukou vlčáků, jež řídí naše stádo. Hloupé a nezodpovědné stádo. Než nás osud dostane na samotnou hranici existence, kdy už vyzkoušíme všechno. Projdeme lekcemi a uvědomíme si, že učení zaklaplo. Vesmír se nám celou dobu snažil něco říct. Nyní jsme schopni přijmout nový pohled na realitu. Stalo se tak na jaře dalšího roku, kdy jsem se poprvé setkal s revoluční myšlenkou skrze svého kamaráda, že za své problémy si mohu sám a taky se z nich sám mohu uzdravit. A z ovce se stal sběrač střípků pravdy, který se snažil pochopit celou mozaiku. 

Jakmile jsem obdržel revoluční myšlenku, že za své problémy si mohu sám a pokud za ně přijmu zodpovědnost, mohu se sám uzdravit, započalo hledání. Říká se, že je-li žák již připraven, učitel se najde. A přesně to se mi stalo. Nebyl však jeden, bylo jich hned několik. Za první považuji mé dva poradce z české firmy Green Ways - Martina Václavka a Irenu Horákovou. Tito zažehli první jiskru, dodali mi potřebné informace, knihy i filmy a hlavně mě provedli transformací k sobě. Studováním metafyzikálního zákonu přitažlivosti (film The Secret) jsem pochopil, že vše, co vysíláme zevnitř, si tvoříme okolo sebe. Změna myšlení tedy byla tím prvním, co jsem na své cestě musel udělat. 

Další změny na sebe nenechaly dlouho čekat, neb na firemních setkáváních jsem potkával mnoho inspirujících lidí se zdravým životním stylem. Všichni z nich čistili svá těla detoxikačními a protizánětlivými potravinami, bylinami a stravou podle ročních období. A tak jsem začal měnit své stravovací návyky - hledal jsem vhodný styl pro mě a nalezl jej právě ve stravování podle ročního období, což je vlastně výživa dle pěti elementů TČM. Bylo jaro, zaměřil jsem se tedy na jarní období a zařadil i detoxikační program. Tehdy jsem ještě netušil, že uzdravení je již za dveřmi...

Posledním pilířem potřebným k uzdravení bylo dýchání a zklidnění. Můj doposud aktivní způsob života se musel zpomalit. Naučil jsem se dýchat do břicha a když přišla panická ataka (do této doby jsem ji měl až třikrát denně), dokázal jsem ji rozdýchat. Následně jsem začínal zlehka meditovat a uvnitřňovat svoji pozornost dovnitř. A začaly se dít zázraky... Jakmile jsem totiž obrátil pozornost dovnitř, najednou jsem vnímal všechny ty pochody. Pochopil jsem, že mám pouze strach ze ztráty kontroly nad svým životem, nad svým tělem i nad svým osudem. Najednou mi začaly chodit informace zevnitř, jako kdybych s někým vedl dialog. A tehdy se to stalo. Po již týdenním nahlížením do svého nitra jsem si najednou začínal všímat, že panické záchvaty, strachy a úzkosti pomalu mizí! Dokonce i nálada se mi začala zlepšovat, deprese ustupovala, energie se vracela a únavový syndrom najednou přestával být syndromem. Od této chvíle mi trvalo jen několik týdnů, abych se plně uzdravil z panické poruchy, depersonalizace, deprese a únavového syndromu. 

Celá cesta však trvala několik měsíců - od rozhodnutí přijmout zodpovědnost za své zdraví, změnit nastavení mysli, přes detoxikační kúry, změnu stravování, až po zklidnění, pomalé dýchání a hlavně - napojení do sebe. Západní medicína tvrdí, že jsou tyto problémy neléčitelné a dotyčný musí brát mnohdy až do konce života antidepresiva a docházet na psychoterapie. Já tvrdím, že se uzdravit lze, a to ještě do pár měsíců, jsem toho důkazem. Dokázal jsem transformovat celý svůj život přes zpracování vnitřních procesů a učinění potřebných změn. 

Poté jsem dokončil studia biomedicíny a rozhodl jsem se jít studovat východní nauky. Studoval jsem dvě školy - v Praze a Ostravě. V Ostravě jsem potkal mého osobního učitele tradiční čínské medicíny a východní alchymie - Petra Nováka, jež mě soukromě provedl tím, co jsme ve škole neprobírali. Od doby mého uzdravení jsem celé roky sbíral veškeré informace o fungování lidského těla a jeho duše. Vstřebával jsem, zkoumal a zkoušel sám na sobě. 

Pochopil jsem, že největším poznáním není hledání objektivní ucelené pravdy, ale nalezení sebe. A tak jsem přestal hledat mimo sebe a zaměřil veškerou pozornost dovnitř do Království svého srdce. 

Pochopil jsem, že není Bůh nad námi, toho si vytvořili sami lidé, aby měli čemu věřit v časech beznaděje. Existuje pouze Bůh v nás a skrze nás tvoří přesně to, co si zasloužíme. Dostáváme lekce, které potřebujeme ke svému růstu. Jestliže jsme něvědomými ovcemi, hledáme ho mimo sebe a modlíme se pro lepší zítřky. Jestliže jsme vědomými lovci, jsme vděční za každou životní situaci, snažíme se pochopit, co nám jí chce Božství říct a pokorně mu poděkujeme. Jakmile situaci pochopíme, můžeme se z ní mnohé naučit a vědomě díky ní tvořit. 

K Božskému vědomí je však třeba se dopracovat, nemůže se otevřít okamžitě každému, a už vůbec ne cynickému člověku bez respektu k němu. Proto nejsou žádné vnější důkazy o Boží existenci, protože vychází pouze zevnitř, což logicky, světsky či egoisticky uvažující člověk nemůže pochopit. Na cestě k jeho nalezení nám pomohou čtyři průvodci. Sám nemohu říci, že v tomto stavu setrvávám, mnohdy se mi to však podařilo a tady jsou mé malé návody.

Prvním je bezpodmínečná láska, skrze kterou milujeme naprosto každého stejným dílem. Je to ona, díky níž můžeme odpustit komukoliv a díky níž chápeme, že každý pouze jedná podle toho, kolik má lásky v sobě. I vrah či agresor jedná pouze podle toho, že nemá naplněný život a obdržel od okolí i od sebe málo lásky, čímž nemá úctu k lidskému životu. Dalším průvodcem je pokora, která nás učí odevzdat lpění na slepé cestě a přijmout, že něco mnohem Vyššího nás vede. Třetím průvodcem je vděčnost. Bez ní bychom vším opovrhovali a Božské úmysly zatracovali. Vše se děje z nějakého důvodu a cokoliv zlé je pro zkušenost dobré. Proto buďme vděční za všechno, co se nám děje, neb vše nám dává možnost to pochopit a změnit. Posledním průvodcem je sebeúcta. Ta nás udržuje v ostražitosti, aby s námi nemohli ostatní manipulovat, či abychom jim přehnaně nepomáhali. Každým krokem mimo sebe si ublížíme. Každým nenastavením si osobní hranice dovolíme, aby někdo ublížil nám. Sebeúcta slouží k bdělému vyrovnání a pevnému zakořenění do sebe, aby naše energie neutíkala, my tak mohli dojít svému poznání a vést k němu i ostatní. 

Zároveň mohu říci, že i když si myslíme, že máme zpracováno, stále nás čeká další a další práce na sobě. Za všechny ty roky mi neustále chodí nové konfrontace, zrcadla, zkoušky, i práce. Cesta je o neustálé bdělosti. Nikdy nemáme pořádně dokončeno, a přitom máme hotovo už teď - záleží, jak se to vezme. 

Proto chci sdílet - neustále je na čem pracovat. A i když ,,ulovíme" přesně to, co jsme chtěli - život si nás otestuje, zdali si toho vážíme, a zdali skutečně umíme rozeznat, odkud to přišlo. 

Daniel Petlák, 2020

--------------

Dnes o 5 let později, než je tento text, v roce 2025 mohu s klidem říci, že po kovidu mi nastala další životní etapa, čekalo mě hodně náročných životních situací, které mě posunuly dál, a jsem opět zase trochu jiným člověkem, než jsem byl tady v textu 🙂 🙂 Život mě donutil kleknout na kolena, dovolit si prohrát, a ucítit v sobě pokoru vůči celému procesu. Jsme všichni součástí Jediného, jsme propojeni, a ovlivňujeme jeden druhého.

Děkuji a ať se vám všem daří!

Daniel Petlák, 2025