Dnes píšu tyto řádky jako člověk z druhého břehu - plně uzdravený pacient píše těm, kteří jeho pomoc potřebují. Dostat se však na břeh, na němž se nyní nacházím, nebylo jednoduché. Neměl jsem tehdy žádného průvodce, žádný plán, a musel jsem poslouchat pouze své okolí i intuici. Musel jsem tedy vyzkoušet vše, co se mi nabídlo, abych měl vůbec nějakou naději. A měl jsem štěstí, že to zabralo.

Je až k neuvěření, že jsem před 8 lety trpěl silnou panickou poruchou a každý den myslel na to, že může být mým posledním. Většina lidí ji má celý život a je utlumena léky. Nevěří, že se z toho dá dostat. Proto ani nikomu nenutím uvěřit mi, že jsem panickou poruchu měl a že jsem se uzdravil. Je každého volba dle úrovně jeho vědomí, jakou pravdu si vybere.

V 18ti jsem byl úspěšným basketballovým hráčem se zkušenostmi v mládežnické extralize. Můj život byl velmi aktivní - trénoval jsem až pětkrát týdně a každý víkend hrál zápasy. Do toho jsem měl plno kamarádů, pečující a láskyplné rodiče s výborným zázemím a úspěšně studované nejprestižnější brněnské gymnázium. Někdo by si řekl, že jsem žil naprosto šťastný život a nemohlo se mi přeci stát to, co se mi přihodilo dál. Nechybělo mi absolutně nic. 

Po úspěšné maturitě se totiž stalo něco, na co do konce života nezapomenu. Stalo se něco, co mi navždy změnilo život - a jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčný. Jel jsem v létě s kamarády na maringotky k přehradě. Hned první večer jsem si šlukl jointa, dal si panáka vodky a - zkolaboval. Cítil jsem tíseň a horko na hrudi, blbě se mi dýchalo, jako by mě někdo škrtil. Srdce mi začalo tlouct jako o život a bál jsem se, že mám infarkt. Lehl jsem na zem, pomalu omdléval, a viděl vše v šumu a bílé barvě. Neslyšel jsem kamarády, motala se mi hlava a dorazila panická ataka... Myslel jsem, že umírám. Najednou jsem cítil, jak pomalu opouštím své tělo, přestal jsem jej naprosto vnímat. Na vteřinu jsem ztratil vědomí. A během té vteřiny se událo sakra hodně... Viděl jsem světlo, hodně světla. Bílé světlo. Všude bylo bílo. Duše vycestovala mimo tělo a měl jsem slušný mimotělní zážitek. Dalo by se říci, že jsem prožil něco podobného jako při klinické smrti. Trvalo to minuty a přitom v realitě uběhla necelá vteřina... Rozeznal jsem bílé postavy, vnímal jejich slova a viděl celou scénu mého záchvatu zvrchu. S mým tělem se něco dělo, vyzařovalo černou barvu, ale nerozuměl jsem tomu. Potřeboval jsem se vrátit zpátky a to se mi také povedlo. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem nabyl vědomí a probudil se. Jenže už jsem se probudil jako zcela jiný člověk... Panický záchvat trval téměř 30 minut a je celý natočený na videu mými opilými kamarády. Obsahuje však natolik drastické záběry i s ležícím bezvládným tělem, že jeho zveřejnění prozatím neplánuji. 

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nevěděl, co se děje. Neměl jsem vůbec tušení, že se jedná o panickou ataku. Po příjezdu domů jsem se cítil mimo. Stále se mi motala hlava a nemohl jsem spát. Cítil jsem se jako permanentně opilý. Další týden jsem dostal ataku podruhé, tentokrát v obchodě... Chtěl jsem okamžitě utéct, ale nešlo to. Schoulil jsem se k regálu, úzkostně dýchal a věřil, že to přejde...

Celý následující měsíc jsem dostával jednu ataku denně. Stále jsem však nevěděl, co se se mnou děje. Pamatuji si, jak mamka tehdy brečela, že mám boreliózu nebo jsem po mrtvičce. Když se ataky stupňovaly, byly čím dál silnější, delší a dostával jsem je až pětkrát denně. Zároveň jsem se cítil vyčerpanější. Zanedlouho se dostavil únavový syndrom a nespavosti. Dokázal jsem celé noci probdít, nemohl jsem usnout a stále jsem si kontroloval tep, jestli žiju. Někdy jsem vydržel být vzhůru i tři noci po sobě kvůli strachu, že umřu během spánku. Měl jsem natolik silný strach ze smrti, že mě naprosto pohltil. A uvěznil v mé hlavě. 

Jelikož jsem stále nevěděl, co mi je a odbornou pomoc jsem nevyhledával, dostavily se deprese. Jen jsem seděl nebo ležel na posteli, koukal z okna a nebyl schopný cokoliv dělat. Nebyl tam smutek, ale obrovská frustrace a pocit lenosti. To je pravá deprese. A zakrátko přišla i depersonalizace s derealizací (tento výraz jsem tehdy našel na internetu a popisoval mé stavy vytělesnění se mimo tělo a vnímání reality jako ve snu). Měl jsem v hlavě prázdno a toto prázdno ve mně vzbuzovalo ataku. Vždy, když jsem si uvědomil, že necítím své tělo nebo že realita je plochá, dostal jsem ataku. Ten stav se blbě popisuje, musí se zažít. Člověk se např. sprchuje a necítí kapky vody na své kůži. Mnohokrát jsem kvli tomu dostal ataku ve sprše, kdy jsem si musel pravidelně kontrolovat, jestli na mě teče voda. Opravdu jsem ji necítil. Nebo když jsem si musel kontrolovat tep, jestli žiju. Či když jsem si dával zrcátko pod nos a díval se, jestli dýchám. Byl jsem ve stavu těla bez duše, ta byla někde mimo a hodně daleko. Tělo bylo lehké jako pírko a jako bych jej mohl lehce opustit. Svléknout jako kabát. A tyto stavy mě děsily, že bych mohl umřít, a hned jsem po nich dostal ataku...

Pacient s depersonalizací či derealizací kompletně ztratí pojem o čase a realitě. Ztratí pojítko s realitou - své vědomí a tělo, své smysly. V tom stavu jsem se cítil jako bych stál nad svým tělem z pohledu třetí osoby. Jako by mé tělo fungovalo, ale nebyl bych to já, kdo ho ovládal. Vše se dělo automaticky a na autopilota. Pokaždé, když jsem si tento stav uvědomil, jsem dostal panickou ataku. Takto jsem byl schopný se dostat na ten počet 5 atak denně. Žít s tím nebylo jednoduché. 

Jakmile však nastal podzim, musel jsem do školy. Měla mi začít nová etapa života - vysoká škola. Jenže jsem její začátek těžce nezvládal. Do školy mě musel vozit táta autem, jelikož jsem v MHD vždycky dostal ataku a musel vystoupit. A když jsem byl ve škole na dvouhodinové přednášce, musel jsem sedět někde v koutě, abych neměl strach, že přede všema omdlím a zkolabuji. Kdo má panickou poruchu, jistě ví, o čem mluvím. Postupně mě opouštěla radost. Už jsem se ani nesmál. Bylo mi vše jedno. Později jsem nemluvně chodil a uzavřel se do sebe. Strach a panika mě uzavíraly...

Uvědomil jsem si, že takto to dál nejde. Styděl jsem se ale přiznat si, že jsem psychicky a duševně nemocný. Přeci kdybych docházel k psychologovi, měl bych nálepku, že jsem psychopat. A taky jsem se bál, že mi vymyje mozek, že pak budu někdo jiný. V tomto bodě na vás chci apelovat - pokud máte příznaky panické poruchy a bojíte se jít za psychologem kvůli nálepce psychopata - vyprdněte se na to, co si o vás druzí budou myslet. Jde o vaše zdraví, ne o jejich.  

První panickou ataku jsem tedy dostal začátkem léta v červenci 2012. Celé léto i podzim jsem strávil pod palbou panických atak a deprese. A až těsně před Vánocemi jsem měl první návštěvu u psychologa. Všem výrazně doporučuji najít pomoc o mnoho dříve než po půl roce, pak může problém přerůst natolik, že bude těžce řešitelný. Následovalo několik měsíců, během nichž jsem byl v péči psychiatra, který můj příběh vyslechl, empatizoval a doporučil mi antidepresiva. S klidem však mohu říct, že si toto období moc nepamatuji... Antidepresiva totiž mají jednu výraznou vlastnost - upozadí vědomí i vnímání a udělají z dotyčného chodící mrtvolu. Bylo mi najednou všechno jedno. Můj problém to však nevyřešilo, ataky jsem stále dostával a depresi jsem propadl možná i víc. Jediné, co se změnilo, bylo mé přijetí problému. Prostě jsem ho přijal a naučil se s ním žít. Bylo mi jedno, že jsem nemocný a že mě mé ataky obtěžují. Z pohledu psychiatrie jsem byl veden jako kontrolovaný pacient. Ještě jednou - byl jsem veden jako léčený a léky kontrolovaný pacient, ale ne jako uzdravený. Takhle to přeci nejde...

Problém je totiž v tom, že zdravotnictví je založeno na umění maskování příznaků. Když nás bolí koleno, namažeme ho. Když nás bolí hlava, dáme si prášek. Když nemůžeme spát nebo máme depresi, dáme si prášek. Když máme nádor, vyřízneme ho. V každém případě se však jedná o kokino na bebino. Kokino s tlumícím efektem, které má dotyčnému přinést úlevu. A nám už to prostě přijde normální, přijali jsme to a nebráníme se. Jenže moderní medicína přehlíží ve většině případů to podstatné - PŘÍČINU. Jednoduše léčí důsledek, který je viditelný, a skrytou příčinu nechá v pozadí.

Nemocné lidské tělo je jako havarující letadlo, kterému bouchl motor. Všude blikají jasné červené kontrolky, že hoří. Moderní medicína tyto červené kontrolky vypne, ignoruje je, a místo toho podá pasažérům léky na zklidnění. Takové letadlo musí zakrátko prokazatelně spadnout. A to se taky stane - kvůli zamaskování jednoho problému se za chvíli objeví druhý problém, protože jeho příčina nebyla vyřešena. Problém ale není v moderní medicíně, že léčí důsledek a na příčinu zapomíná - problém je v nás, že jí dáváme svou zodpovědnost za naše zdraví. Žijeme jako ovce, které jsou uzavřené v ohradě a čekají na spásu. A dáváme tak pastýřovi obrovskou moc nad naším osudem. Jenže náš osud máme pouze ve vlastních rukách. 

Nemohu však říci, že by psychiatr odvedl špatnou práci, naopak - byl tam pro mě, když jsem ho nejvíce potřeboval. Byl tím prvním, kdo mě uklidnil, protože mi po půlročním hledání sdělil, čím trpím. Stanovil mi diagnózu a já byl rád, že konečně vím, na čem jsem. Hlavně mě uklidnil v tom, že neumírám. 

Dokonce jsem obešel spoustu dalších odborníků - kardiologa, neuroložku, ortopedku, chiropraktika, praktickou lékařku, ORL lékařku - a měl jsem nespočet vyšetření - rentgen a magnetickou rezonanci mozku, kardiologické vyšetření, Holtera přes celý den, krevní testy, výtěry z krku, měření tlaku, masáže - jenže VŠECHNY výsledky byly negativní. A tak jsem zůstal v péči psychoterapie. A ta pokračovala dál. Problém již nebyl tak otravný, protože jsem se s ním naučil žít, jenže jsem si všímal, jak ztrácím sám sebe. Byl jsem jako zombie, chodící mrtvola. Přestávaly mě bavit činnosti, které mi dříve dělaly radost. Můj milovaný basketball i hraní na počítači mě omrzelo. A navíc jsem neměl vůbec žádné emoce. Bylo mi opravdu všechno naprosto jedno...

Mnoho pacientů se s tímto stavem smíří. Naučí se s atakami žít. Někdo je má dokonce celý život a bere prášky... Jenže já takový nebyl. Nebyl jsem schopný smířit se s tím, že takto bezduše zůstanu celý život. Vždyť jsem až příliš mladý, nechci mít takový osud.

Tak jsem hledal dál.

A našel jsem. 

Říká se, že je-li žák již připraven, učitel se najde. Byl tehdy únor 2013. O přestávce ve škole za mnou přišel spolužák Martin, který se mě zeptal, zdali se cítím dobře. Byl vystrašený, protože jsem byl celý pobledlý a měl o mě starosti. Když jsem se mu zlehka přiznal, co mě trápí, odpověděl, že mi může pomoci. A pozval mě na čaj, že mi prý všechno vysvětlí po škole. Překvapeně jsem zíral, že má o můj stav zájem a že mi může pomoci, když mě několik odborníků odmítlo. Jeho pozvání jsem s nedůvěrou přijal. Tehdy jsem ještě netušil, že mě čeká naprosto klíčový čajový dýchánek. 

Martin mi totiž vnukl revoluční myšlenku, která ke mně přišla poprvé v životě - ZA VŠE SI MŮŽEME SAMI. Moc jsem zprvu nechápal, o čem to mluví, ale když pokračoval, jeho slova měla hloubku a opodstatnění. Povídal o nastavení zdravotnického systému, který léčí důsledek a ne příčinu. Nezapomenul zmínit, že si své zdraví ovlivňujeme sami svým životním stylem - jak jíme, smýšlíme, co pijeme, co děláme, jak se rozhodujeme, jaké máme návyky. To pro mě bylo něco neuvěřitelného a nového! Byl jsem vychován tak, že když mi něco je, půjdu s tím za doktorem a ten mě uzdraví. Nevědomě jsem tak dával svoji zodpovědnost za sebe do rukou cizích lidí. A Martin mě během několikahodinového rozhovoru vyvedl z celoživotního omylu.

Řekl mi - pokud se chceš uzdravit, musíš začít u sebe. Najdi příčinu, pochop ji a uzdrav ji. Změň své životní návyky, které k nemoci vedly. Já ti mohu nabídnout pouze zelenáče (Ječmen a Chlorellu Green Ways, s nimiž Martin spolupracoval), které vyčistí tvé tělo od nesmyslných látek a chemie. Zbytek však už musíš udělat sám. Mohu tě vést k uvědomění, ale probudit se musíš sám. 

A tak se taky stalo. Přijal jsem, že jsem si panickou poruchu způsobil sám. A nechal se Martinem vést dál. 

Následovalo mnoho měsíců studia osobního rozvoje. Docházel jsem díky Martinovi na inspirativní semináře a do života mi vcházelo plno zajímavých lidí. Taktéž jsem se dostal k rozvojovým knihám, dokumentům a filmům. Můj život najednou nabýval nějaký smysl. Začínal jsem chápat, že veškerou realitu si tvořím ze sebe. To, jak uvnitř smýšlím, mi utváří můj vnější svět. A taky to, že když budu žít v neustálé ostražitosti, že dostanu záchvat, tak ho prokazatelně dostanu. Učil mě tedy myslet pozitivně, komplexně a s nadhledem.

Nejlepší na tom bylo, že po mně nic nechtěl. Pořád říkával, že mu dělá radost být světluškou, která zažehává další světlušky. Moc jsem tomu nerozuměl, avšak dnes vím, že hodnota mnohdy nespočívá v penězích, ale v dosahu myšlenky a počtu probuzených lidí. 

Naučil jsem se tedy zkoumat, co a jak si svými emocemi do svého života přitahuji. Musel jsem si vytvořit myšlenkové návyky a ty poctivě dodržovat. Díky tomu jsem byl schopný přetransformovat mnoho ze svých dosavadních myšlenkových vzorců. A osvobodit svou mysl. 

Najednou jsem si i všímal, jak mě ovlivňuje jídlo. Že když si dám svíčkovou, jsem unavenější, než když si dám jen polévku. Postupně jsem pozoroval, co se mnou jaké potraviny dělají. Vyzkoumal jsem, že když si dám maso, těstoviny, hamburger či sladké dezerty, zvýší se mi počet panických atak. Naopak, zeleninové zdravé jídlo nebo polévka počet panických atak snižovaly. 

A najednou mi to došlo - že trávení je velkým středobodem psychického zdraví. Že po klasických českých jídlech a junk foodu (čipsy, sušenky, sladkosti) jsem unavený a díky tomu se snáze dostaví panická ataka a z ní přidružená deprese. Večer potom nespím, protože jsem v tenzi. A tak jsem si dělal seznamy. Přišel jsem na to, že nejlépe mi dělají vývary, jednoduchá rýžová jídla a červená řepa. Tak jsem se snažil mít těchto potravin v jídelníčku co nejvíce. 

Do toho jsem zařadil nějaké byliny - ginkgo bilobu, meduňku, chmel, kozlík a mátu. Všímal jsem si, že mi pomalu mizí nespavosti a tenze. Najednou jsem lépe spal. Díky tomu jsem měl během dne více energie, kterou jsem ještě podpořil zdravým jídlem. A jelikož mi zmizelo vyčerpání, ubýval i počet každodenních atak! Dokonce jsem měl i dny, kdy jsem ataku vůbec nedostal a prodlužovaly se intervaly mezi nimi. Problémy pomalu mizely. 

Posledním pilířem potřebným k uzdravení bylo dýchání a zklidnění. Naučil jsem se dýchat do břicha a když přišla panická ataka, dokázal jsem ji rozdýchat. Následně jsem začínal zlehka meditovat a uvnitřňovat svoji pozornost dovnitř. A začaly se dít zázraky...

Jakmile jsem totiž obrátil pozornost dovnitř, najednou jsem vnímal všechny ty pochody. Pochopil jsem, že mám pouze strach ze ztráty kontroly nad svým životem, nad svým tělem i nad svým osudem. Najednou mi začaly chodit informace zevnitř, jako kdybych s někým vedl dialog. A tehdy koncem jara 2013 se to stalo...

Po již týdenním nahlížení do svého nitra jsem si najednou začínal všímat, že panické záchvaty, strachy a úzkosti pomalu mizí! Dokonce i nálada se mi začala zlepšovat, deprese ustupovala, energie se vracela a únavový syndrom přestával být syndromem. Od této chvíle mi trvalo jen několik týdnů, abych se plně uzdravil. Nemusím sem ani psát, jak byl pan psychiatr zaskočen, když jsem zničehonic nevykazoval žádné známky paniky a žádal jsem o zrušení antidepresiv. K mému údivu však s terapií skončil a antidepresiva mi vysadil. A já byl svobodný. Šťastný, uzdravený a svobodný! 

Netušil jsem, že to může být tak rychlé, když se jde správnou cestou. Jenže mnohdy cestu nevidíme, i když je přímo před námi. Často musíme jít oklikou a dojít k poznání. Mně to celé trvalo témeř rok - od prvního záchvatu, přes každodenní těžké ataky s depresemi, až k rozhodnutí přijmout zodpovědnost za své zdraví, změnit nastavení mysli, stravování, a napojení se do sebe. Západní medicína tvrdí, že jsou tyto problémy nevyléčitelné a dotyčný musí brát mnohdy až do konce života antidepresiva a docházet na psychoterapie. Já tvrdím, že se uzdravit lze, a to ještě do pár měsíců, jsem toho důkazem. Dokázal jsem transformovat celý svůj život přes zpracování vnitřních procesů a učinění potřebných změn. 

Na mé cestě jsem si uvědomil, co vše jsem se naučil a k čemu jsem došel.

Pochopil jsem, že panická porucha přišla proto, abych se probudil ze života, který nedával smysl.
Pochopil jsem, že jsem měl strašné stravovací a myšlenkové návyky.
Pochopil jsem, že nedávám pozornost svému srdci, ale své hlavě, že jsem závislý na přemýšlení a počítačových hrách.
Pochopil jsem, že žiji život někoho jiného, převážně svých rodičů a trenéra basketballu, a zapomínám na své dětské sny.
Pochopil jsem, že mám sebedestruktivní vzorec chování, že neodpočívám a přepracovávám se.
A hlavně jsem pochopil, že jsem měl obrovský strach ze ztráty kontroly, strach z nejistoty a strach ze smrti. 

Díky tomuto pochopení všech příčin, které k nemoci vedly, jsem je mohl uzdravit. Najednou jsem dělal věci jinak, smýšlel jinak a zapustil jsem do nich vyšší vědomí. Od léta 2013, kdy jsem se uzdravil, se mi do dnešního dne nedostavila ani jedna panická ataka. Depresivní nálady a pocity vyčerpanosti se však párkrát dostavily. Přišly ale jen tehdy, kdy jsem se přečerpal - většinou učením nebo prací u počítače. Vždy však trvaly nejdéle pár hodin a po odpočinku, rozdýchání a meditaci okamžitě zmizely. Díky tomu jsem se naučil vážit si sebe, své energie a pozornosti. Jednoduše ji neplýtvám tam, odkud by se mi nevracela. 

O uzdravení i o poznání bych mohl mluvit hodiny. A o osobním rozvoji celé týdny... Zkrátíme to. Mé uzdravení mě natolik nadchlo, že jsem se hned po dokončení bakaláře biomedicíny rozhodl jít studovat celostní medicínu. Zakotvil jsem na 1 rok v Praze, a poté na 2 roky v Ostravě, kam jsem šel rovnou na dva obory současně. V roce 2019 jsem se oficiálně stal terapeutem celostní medicíny. Většinu svých znalostí mám však díky velmi intenzivnímu samostudiu i své zkušenosti s vlastním uzdravením. Otevřel jsem si ordinaci v Brně i Praze a efektivně uplatňoval všechny své znalosti, které jsem roky střádal. 

Setkání se mnou je vedení skrze všechny aspekty zdraví a životního stylu. Začneme komplexní diagnostikou aktuálního stavu. Pokračujeme vysvětlením všech souvislostí ve vašem životě. Následně doporučím vhodné potraviny a bylinné směsi. Kdo chce, tomu sepíšu jídelníček přímo na míru nebo umíchám bylinnou směs. Posléze jsou aktivovány akupresurní body a obnoven tok energie. Poté intenzivně dýcháme a zklidníme hlavu. A jdeme do hlubinné regrese duše, během níž pospojujeme mnoho vašich částí zpátky. Díky tomu pochopíme a vyčistíme příčinu problému. A celé sezení zakončíme harmonizační meditací, kterou se naučíte a děláte pak doma. Setkání si můžete objednat na dan.petlak@gmail.com nebo na +420775226644. Pro více informací navštivte stránku o mých službách. 

Koncem roku 2019 jsem vydal své první vzdělávací karty s názvem Karty nemocí celostní medicíny. Obsahují v sobě všechny známé nemoci. Každá karta má dvě strany - na přední je diagnostika nemoci a na druhé její léčba z pohledu celostní medicíny. Koho tato problematika zajímá, rozhodně doporučuji mít jedny doma. Jedná se totiž prozatím o světovou raritu.
Karty seženete tady. 

A nyní se dostáváme k tomu, proč jste tady. Natočil jsem pro vás ucelený online kurz, do něhož jsem vecpal veškeré své znalosti o panické poruše a přidružených nemocích. A byl pro vás zdrojem informací, inspirace a hlavně plánem k uzdravení, který jsem já neměl. 

Jestli vám tohle všechno dává smysl a chcete se o léčivém plánu dozvědět víc, víte, co máte udělat. Čekám na druhé straně, za obrazovkou, za kamerou. 

Pokud vám to smysl nedává nebo nemáte potřebné finanční prostředky, pak vám přeji mnoho štěstí při hledání vaší cesty. Každý ji totiž máme nějakou. Třeba se naše cesty někdy v budoucnu protnou a můžeme si povědět více. A nebo taky ne. Vše je tak, jak má být. Vše se děje ve správný čas. A vše se děje z nějakého důvodu. 

Já vám přeji, ať váš čas prožíváte co možná nejnaplněněji. Užívejte si čas, jenž vám byl dán. 

• Videokurz obsahuje mé osobní plány léčby, které jsem dodržoval a díky nimž jsem se uzdravil. 
• Popisuje všech pět pilířů léčby - výživu, myšlení, dýchání, uvnitřnění a nalezení příčiny. 
• Konkrétně v něm popisuji všechny mé kroky k uzdravení a předávám věškeré své know-how.
• Je protkán řadou vědeckých i alternativních informací a teorií. 
• Jedinečný komplexní plán k uzdravení z panické poruchy. 
• A navíc obsahuje bonusy ve formě terapie po telefonu či slevy na osobní terapii.